Erotické povídky, Erotika

Seděl jsem za volantem své fordky, zapaloval si třetí cigaretu, přes plamínek zapalovače šilhal na honosný vchod Tiffanyho klenotnictví a v duchu si přiznával, že jsem asi ty tři případy najednou brát neměl... Přibližně před měsícem vpadla do mojí kanceláře na Hard Street dáma: něco málo přes třicet, perfektně rostlá, draze ohozená a dobře vychovaná. Její problém byl týden nezvěstný manžel, nic víc, nic míň. Jako obvykle jsem jí poradil, aby zašla na příslušný policejní revír, a ona jako obvykle odmítla.

Diskrétnost, poklička, však to znáte. Fajn. Přeptal jsem se na pár věcí, ozdobil si náprsní tašku fotkou dotyčného, nechal si vystavit šek na zálohu a nutné výdaje a druhý den se pustil do roboty. Šlo to celkem dobře, za tři dny jsem měl jistotu, že se pan nezvěstný manžel docela prostě zakoukal do jisté atraktivní slečny, s kterou mu v posteli bylo asi lip než se zákonitou ženuškou, a tak vzal na čas roha. Prostě klasika. Zrovna když jsem do sebe klopil prvního panáka na oslavu dobře odvedené práce, vpadla mi do kanclu ta druhá dáma. Něco málo přes pětatřicet, ale pořád ještě kus, mluva spisovná, norek pravý. A tentýž problém.

První záležitost jsem měl skoro v kupě, proč se nepustit do další, když je o mě zájem. S druhou fotkou v náprsní tašce jsem brnknul Hluchounu Chickovi a zasvětil ho do obou případů, ať z toho starýmu kámošovi taky něco kápne. Za další tři dny jsem měl v poště ušmudlanou obálku a v ní ještě ušmudlanější papír s Chickovým kácejícím se rukopisem, kterým mi sděloval, že podle jeho pátrání má oba momentálně nezvěstné mužíky na svědomí jedna a táž slečna. To sedlo. Dal jsem si z radosti panáka, a když jsem se po týdnu vzpamatovával z toho posledního, překazila mi aspirinovou rekonvalescenci docela pěkná čtyřicítka, která... Ale to už určitě uhádnete sami.

No jasně, že to klaplo, i tenhle ctihodnej občan a vzornej manžel momentálně dává někde zabrat stejné kočce jako ti dva před ním. Nebo spíš ona jim, napadlo mě, když jsem zíral na její fotku, pořízenou fotopuškou z postranního okýnka Chickovy popelnice. Řeknu vám, ani jsem se těm třem vašnostům nedivil, že se jim odkrvil mozek a překrvilo zařízení na dělání dětí.

Jak vám povídám, měl jsem to v kupě, ze tří případů byl vlastně jen jeden, jenže ten jeden měl problém. Ať jsem tuhle fantastickou kočku šmíroval, jak jsem chtěl, nikdy a nikde se nevyskytla ani s jedním z těch tří. Byl jsem na ni přilepený skoro čtyřiadvacet hodin denně, nasadil jsem na ni Hluchouna Chicka, zaangažoval Bodláka Jonese a nakonec jsem povolal na pomoc Tyčku Meyera, což je nejlepší stín v tomhle městě. A nic. Věděl jsem o ní všechno — kam chodí, co pije, co nejí, jaké má ráda filmy a jakou muziku, kde bydlí a kam chodí flámovat, ale všude, všude courala sama, maximálně s kámoškami. Ti tři chlápci jako by se do pekla propadli. Chápete ten malér? Všechno bylo jasný jako facka, ale to bylo málo. Já potřeboval důkaz: koukni, děvenko, na tuhle fotku, copak na ní s tím frajerem děláš? Užíváš si, co? No tak s tím honem přestaň a pošli ho — a s ním i ty druhý dva — k mamce, jinak budeš mít problémy s poldíky. Jo, takhle jí to naservírovat, zinkasoval bych tři tučné honoráře a zapadl k Mossemu. Jenže...

Jenže další tři dny jsou v čudu a já sedím ve své fordce a očima fixuju vchod nóbl klenotnictví, kde jsem nikdy nebyl — co bych tam se svými příjmy taky hledal.

A kruci, skoro jsem jí přehlídl. Vyšla samozřejmě sama, ale tentokrát jsem neřekl ani jedno sprosté slovo. Nahodil jsem motor, počkal si, až stopne taxík, zařadil jsem rychlost a pomalu se rozjel. Po deseti minutách jsem měl jasno — jede domů. Tak jako včera, před týdnem, před měsícem. V taxíku a sama. Jenže dnes jsem ani nenadával, ani neplival nedokouřené cigarety z vytočeného okénka. Dnes jsem si tiše pískal. Měl jsem plán.

Bydlela v přízemním, luxusním bungalovu s výhledem na oceán. Dům měla pronajatý na tři roky dopředu — to jsem věděl. Věděl jsem taky, že k bungalovu patří nehlídaný pozemek, pokud Hluchouna Chicka nešálily smysly, poblíž se nevyskytoval žádný čínský zahradník, ani hromotlucký vrátný se zabijákem pod sakem.

Na soumrak jsem počkal v motelovém baru, nikde se neztratíte lip než mezi neustále pendlujícími lidmi. Po deváté jsem vypadl, nasedl do fordky a uháněl k oceánu. K ruce jsem měl infradalekohled, nikon s arzenálem objektivů, krátký obušek a pro všechny případy svou osmatřicítku speciál. K dispozici nerušený výhled na bungalov, v kterém matně svítilo jedno jediné francouzské okno. Když zhaslo, vylezl jsem z fordky a šel na věc.

Dostat se přes plot bylo snadné, žádný tam nebyl. Jen nízký kamenný val a za ním anglický trávník bez stromů. Nikdo po mně nevystřelil, nehodil nožem ani nekřikl, když jsem se přískoky blížil k temnému domu. Hlavní vchod jsem nechal plavat a šinul se podél zdi, až jsem narazil na nízké dveře s jednoduchým zámkem. Za deset vteřin jsem byl vevnitř. Bylo to až příliš snadné a to se mi moc nelíbilo; ale vykašlal jsem se na tušení, počkal jsem dalších deset vteřin, pak jsem vytáhl zlodějku a dal se do pátrání. V domě bylo ticho jako v hrobě, jen odkudsi zněla hudba — tvrdý, pudový rock. Našlapoval jsem jako kočka a profilcoval celé přízemí, nic a nikdo, jen tma a ta podivná, tichá muzika, která mi začala jít pěkně na nervy; vůbec jsem nemohl zjistit, odkud sem doléhá. Došlo mi to teprve u schodů do podzemí — co schod, to silnější ryk. Byl jsem dole — jedny jediné dveře a za nimi šílená muzika, v pauzách výkřiky a něco jako sténání... Ale ať se tam dělo cokoli, byl jsem tady a musel jednat; když to vyjde a bude je tam mít všechny tři, budu moct pít u Mosse nejmiň rok.

Otevřel jsem dveře a ucítil vůni těžkého parfému, kadidla a pach potu. A to bylo taky poslední, co jsem pro tuto chvíli ucítil. Vzápětí mě něco praštilo do zátylku, připravený nikon mi vypadl z ruky a já šel k zemi.

Probral jsem se po pěti letech, aspoň mi to tak připadalo. Už jsem neležel na holé zemi, ale na úzkém, koženém kavalci, ruce a nohy připoutané řemeny — a úplně nahý. Nade mnou stál obr s bicepsy jako Rambo a přiblble se šklebil.

„Nečum!" vyjekl jsem a to jedno jediné slovo mě stálo spoustu sil. Obr stál nade mnou a šklebil se dál.

„Řikám ti, nečum!" zařval jsem. Šílený rock rázem ztichl ale nebyl to svalovec, kdo promluvil.

„Neslyší vás," ozval se nádherný alt. „Je hluchý."

Zvedl jsem hlavu a uviděl ji. Neměla už na sobě decentní kostým, v kterém vyšla od Tiffanyho, teď její krásnou postavu halil jakýsi volný černozlatý hábit. Seděla na trůnu a vypadala jako královna.

„Co to je tady za cirkus?!" vyjel jsem na ni, pokud mi to bolest v zátylku dovolovala. „Heleďte, dámo, řekněte tomu svýmu chasníkovi, ať mě kouká rozvázat a vrátí mi svršky. Nebo bude zle!" Machroval jsem, ale řekněte sami, co jsem měl v tý šílený situaci dělat?

Jenom pokývla hlavou. K němu a pak ke mně. Obr se zašklebil ještě víc a sáhl mi na krk. V tu ránu jsem začal valit oči a chroptět.

„Malá lekce," řekla, když mě přestal škrtit. „To abyste pro příště věděl, co si můžete a nemůžete dovolit." Znovu kývla hlavou a Rambo neslyšně zmizel. V dusném pekle jsme zůstali sami dva.

„Co vlastně chcete?" zeptal jsem se sípavě.

Rozesmála se a smála se dlouho. Pak vstala ze svého trůnu a přistoupila ke mně. Hábit se jí rozhrnul a já uviděl spodní prádlo z černé, tenké, lesklé kůže.

„Na to bych se spíš měla zeptat já tebe," přejela mi prstem po tváři. Rozřízla mi ji, měla nehty zbroušené do ostrých čepelí. „Ale nezeptám se, protože to vím," dodala. „Vím o tobě už hezky dlouho, čmuchale." Její alt zdrsněl jako její oči. Dívala se na mě jako dravá šelma. „A musím ti říct," pokračovala, „že moc dobrej čmuchal nejseš. Ale možná, že o to lepší budeš chlap," přejela mě pohledem od hlavy k patě.

„Tamti tři moc dobří chlapi nebyli?" zeptal jsem se zkusmo. Jen se usmála. Byla sice krásná, ale z toho úsměvu mi dobře nebylo. Z ničeho nic ze mě spadly řemeny, zabzučel naviják a v příštím okamžiku jsem visel za spoutané ruce. Zatím to nebolelo, nohama jsem se dotýkal podlahy. Zatím ...

Cítil jsem, že mi po zádech tečou stružky potu. Za chvilku se změnily v potoky a potoky v řeku. Zasvištění biče jsem neslyšel a vyjekl jsem spíš překvapením než bolestí. I páté šlehnutí se dalo vydržet, po sedmém se postavila přede mě. Teď už byla jen v lesklé černé kůži, oči měla rozšířené, rty pootevřené, rudé a vlhké. Švihla mě přes hruď.

„Křič!" nařídila.

Neměl jsem proč, a tak jsem mlčel. Šlehla víc.

„Křič!!!"

Zasténal jsem, pak znovu a ještě jednou, hlasitěji. Začala mě bít, ne silně, ale rytmicky a při každém švihnutí vzdechla, bylo to milostné, stupňující se sténání milenky, která se blíží orgasmu, a ona se mu skutečně blížila — v příštím okamžiku pustila bič a přimkla se ke mně celým tělem, měla ho horké a hladké, pevné a pružné, objala mi rukama záda a začala po mně klouzat. Ostré, ocelové hroty na jejím kultovním prádle mi rozdíraly kůži do krve a ona tu krev slíbávala ústy, olizovala jazykem, zakusovala se do mě bílými zuby a já cítil, jak mi začíná tuhnout, bobtnat a tvrdnout. Proti své vůli jsem se vzrušil jako dlouho už ne a proti své vůli jsem ji začal strašně chtít, jenže jsem nemohl dělat vůbec nic. Zvedl se ve mně vztek, strašný vztek a žádost dohromady, ďábelská kombinace, se kterou ovšem ta sadistická mrcha samozřejmě počítala.

Sjela po mně dolů, ale jen proto, aby ze země znovu zvedla bič. Švihla mě. Křič! Zakřičel jsem. Znovu mě švihla. Víc! Zařval jsem. Ne bolestí, žádostí; šlehala mě, křičel jsem, sténal, řval a házel sebou na řemenu, abych se k ní dostal, ale ona uhýbala, vláčně se kolem mě protahovala s bičem v ruce: Šleh, křič, šleh, křič, šleh, ještě hlasitěji, křič, řvi... Najednou měla oči v sloup, mezi víčky jí blýskalo jen bělmo, upustila bič, pověsila se na mě, naše potem kluzká těla se k sobě přisála; vyrazil jsem proti ní svým jako kámen tvrdým ocasem a ona po mně znovu sjela, a konečně ho vzala do úst.

Přejížděla mi dlaněmi po stehnech a kouřila jako zběsilá. Nebyla to zdaleka první ženská, která mi to dělala, ale téhle se žádná nevyrovnala. Vůbec nepohybovala hlavou, nepumpovala jí jako ty nány v pornofilmech, pracovala jen rty, jazykem, jednou dlouze a k zešílení pomalu, jindy rychle, v příšerném tempu, a já na ni z výšky křičel: rychleji, ještě rychleji, udělej mi to, tak už mi to udělej, ty mrcho, už to chci, chci to, dělej, doraž mě, vykuř, vysaj mi ho... Řval jsem jako nepříčetný, zapomněl jsem na všechno, co bylo, a nepřemýšlel jsem o tom, co přijde, teď bylo jen tohle horké, dusné podzemí se středověkými mučidly a královským trůnem sadistické bohyně, krásné mrchy, která mi nádherně kouřila ocas...

Svist! Teď to ale nebyl bič, malajský křis přeťal řemen, který mě poutal k nízkému stropu, a já dopadl na všechny čtyři. Okamžitě jsem se na ni vrhl, svou práci nedodělala, přestala v nejlepším, podvedla mě. Zastavil jsem se se špičkou krisu přitisknutou na hrdle.

„Ne!" řekla. „Ne, takhle ne." Máchla rukou, kris se mihl vzduchem a zabodl se do obrovské reprobedny. Sáhla někam za sebe a hodila mi ocelová pouta. Ale zápěstí mi nenastavila, chtěla se se mnou prát. V tom jsem měl ovšem praxi, pár týpků z Východní čtvrti by jí o tom mohlo vyprávět. Skočil jsem za ni a zkroutil jí obě ruce. Sténala rozkoší už teď. Zacvakl jsem pouta a utáhl, věděl jsem, co ode mě chce. Srazil jsem ji na kožené lůžko a roztáhl jí stehna, spoutané ruce měla za zády, nemohla se bránit, nemohla nic, jenom mlátit hlavou ze strany na stranu.

„Bij mě!" vykřikla. „Bij mě, fackuj, třískej, ať to bolí, ať se udělám!"

Vrazil jsem jí facku. Slabou, pak silnější. Začala se svíjet, naprázdno přirážela. Sebral jsem bič a zlehka jí šlehl po bocích, po zadku, šlehal jsem a ona se kroutila a svíjela a přirážela. Teď! zachroptěla, teď ho do mě bodni, už to chci, chci to!

Nabodl jsem ji s rozběhem. Zajel jsem do ní až po koule a bylo to, jako když ho strkám do sudu s medem. Pulsovalo to v ní a ona nádherně, rytmicky přirážela, bylo to nekonečně dlouhé klouzání dvou těl, divoké rytí v hebké horké hloubce, surové nabodávání na kůl, kroužení, ponořování se do pekelné rozkoše, při které jsem na všechno zapomněl. Zbavil jsem ji pout, přetočil do kleku a vrazil jí ho tam zezadu. Pak jsem ji znovu spoutal a posadil na sebe — byl jsem prohnutý jako luk a ona na mně skákala jako klisna, s očima šílícíma slastí: ou, ou, ou, ááááách, křičela, svíjela se, kroutila a třásla, musela se udělat nejmíň pětkrát a na mě už to taky šlo.

„Ne," zachroptěla. „Sám ne, já,já ..."

Sevřela si ho mezi prsy, tuhé, s rudými, naběhlými bradavkami, o které třela můj žalud. Za chvíli ale její dlouhé prsty s ostrými nehty začaly jen nekoordinovaně tápat, zase to na ni šlo. Nacpala si ho znovu do toho nádherně kluzkého žlábku: tam, tam ho chci a bij mě, bij mě, fackuj, rychleji, přidej, klouzej, klouzej, klouzej, klouzej a teď já, jenom já, ukaž, dej mi ho, chytila ho do ruky pevně, až to zabolelo, a začalo mi ho honit, nejdřív jednou, pak druhou rukou a nakonec oběma, válela ho mezi dlaněmi: no tak stříkej, stříkej už, stříkej, ty hajzle, já to chci mít na sobě, chci to mít všude, chci se v tom koupat, stříkej, už, už, stříkej, nebo tě zabiju!

Vytrhl jsem jí ho a pevně sevřel ve vlastní dlani. Pevně, surově, bolestivě. Blížící se rozkoš rychle odeznívala.

„Dej mi ho!" poručila s očima plnýma vzteku.

„Popros!" rozkázal jsem.

Chtěla mi vyklouznout, ale sevřel jsem jí koleny boky, až zasténala. Byla taky masochistka, takže jí to muselo dělat dobře.

„Popros o něj!" řekl jsem a přibil jí mávající ruce svou dlaní k pelesti kožené postele. Můj strašlivě ztopořený a čekající pyj jí trčel pět centimetrů před očima.

„Prosím," zajíkla se. Byla hotová. Zlomená. Prosila, a to asi nikdy předtím neudělala. Ale chtěla to pořád — viděl jsem jí to na očích —, chtěla mě vidět, jak stříkám, jak jde ze mě moje síla, chtěla vidět, jak slábnu. Jenže tu radost jsem jí neudělal.

Rozrazil jsem jí nohy a vnikl dovnitř, vykřikla zklamáním a prudce sevřela stehna, jenže já už byl tam. A zůstal. Tři čtyři dlouhé pohyby až na doraz a zpátky a už tu to bylo — první prudký proud, horký a hustý, a po něm další, bez ponižujících záškubů a vzlyků, pro ni neviděný, a tudíž nechtěný, pro mě vítězný ...

Vyprázdnil jsem se do ní beze zbytku a při tom se silou vůle vzpamatovával. Věděl jsem, že teď budu vůli potřebovat. Vůli a sílu, neukojená sadomasochistka je horší než ďábel a navíc se tady někde motá ten její Rambo... Odskočil jsem od ní a sáhl po krisu.

Jenže všechno bylo trošku jinak, než jsem čekal. Jen dlouze vzdechla, pak pomalu vstala, zahalila své krásné, hříšné tělo do černozlatého hábitu a skoro majestátně usedla do královského křesla. Pokořená, ale ne poražená.

„Dostal jste mě," řekla klidně. „Ale příště dostanu já vás."

„Žádné příště nebude, krásko," odtušil jsem a zahodil křis do kouta. „Teď vám dám jednu otázku a vy mi na ni odpovíte. Kde jsou ti tři?"

Mávla neurčitě rukou. „On vás k nim dovede." Tím myslela Ramba, který se náhle zjevil jako duch. Asi uměl číst myšlenky svojí paní a velitelky. Kývla hlavou ke mně a pak udělala několik tajemných posunků. Rambo se přiblble zakřenil a uklonil se. Tentokrát směrem ke mně. U nohou mi přistál balík mých šatů. Ve zmuchlaných kalhotách si hověla osmatřicítka speciál, nikon a obušek. Perfektní servis...

Ty tři jsem našel v kraksně zaparkované ve slepé uličce, kam chodí akorát kočky a toulaví psi. Byli živí, jen totálně zdrogovaní a fyzicky pěkně na huntě. Když je ve špitálu dali do kupy, svorně prohlásili, že si nic, ale vůbec nic nepamatují. Prostě totální amnézie. Poldové jim moc nevěřili, ale když ti tři na své výpovědi trvali, nechali věc plavat. No a já po pravdě řečeno taky. Ta sado-masochistická kočka by nebyla sama, kdo by musel leccos vysvětlovat, a pak — ustaraným paničkám jsem jejich manžílky našel, ovšem honoráře jsem o své vůli a ke své újmě zkrouhl na polovinu, profesionální svědomí mi jaksi nedalo. Jo a ještě něco. Když jsem se s tou nádhernou kočkou loučil, víte, co mi řekla?

„Stejně se ještě potkáme, šerloku. A tentokrát dostanu já tebe."

No řekněte, vy byste si nenechali zadní vrátka otevřená...?