Erotické povídky, Erotika

Tak jaký byl víkend?" přivítal mě ve dveřích své kanceláře na dohled mrakodrapu Elf s úsměvem Tomáš.

„Šlo to," odpověděl jsem se stejným společenským šklebem na jeho obligátní pondělní uvítací formuli, nic jiného se ode mne ani nečekalo, a Tomáš taky okamžitě přešel k pracovním záležitostem.
„Tak si ani neodkládej. V poledne letíš do Prahy a zítra tě čeká náš člověk v Sasku. Vyzvedneš tam jeden balíček."

„Jaký balíček?"

„Videokazetu a nějaký písemnosti. Teď si nalej do hlavy tyhle jména a adresy," vrazil mi do ruky arch papíru, který mu právě vyjel z počítače, „a koukej popojet do pátýho za svým rezidentem. Má pro tebe pas, klíčky od vozu v Praze a technický detaily." Ve výtahu jsem narychlo louskal nedlouhý seznam a současně se mi v hlavě odvíjel film z  vouměsíčního agenturního zácviku v domě mého rezidenta v Tours. Když jsem vstoupil, stál, vlastně stála u okna a bubnovala prsty na sklo. Pak se otočila a pohodila hlavou, až její dlouhé černé vlasy zavířily vzduchem jako větve palem. Mary-Jo.

„Bon jour, Jacquesi!" a já si vzpomněl na chvíle, kdy jsem se za poněkud neobvyklých okolností seznamoval s vůní jejího těla.

„Bon jour," opětoval jsem pozdrav a usedl do nabídnutého křesla. Posadila se na opěradlo, nohu přes nohu. a bez nejmenšího zaváhání mi přejela majetnicky přes kalhoty. Napoprvé jsem však její očekávání zklamal. Mary-Jo přelétl po tváři stín údivu, ale aniž by cokoli řekla, rozhrnula si pomalými pohyby nachovou blůzu, aby zpod ní nechala vyklouznout opálené ňadro. Pak vzala mou ruku a dlaní si jí přiložila na pružnou bradavku.

„Už jsem si myslela, že to školení bylo krátké," pronesla Mary-Jo spokojeně, když zkontrolovala patřičnou reakci mého orgánu.

„Chtěl bys?" přivřela oči a jemně nasála nosem vzduch.

Chtěl bych, ale věděl jsem, že mě jen zkouší: „Ne."

„Lžeš! Chtěl bys, a jak," zasyčela pojednou jedovatě a rukou mi bezostyšně zajela do kalhot. Měla sílu a já pocit, že mě chce v tu chvíli vykastrovat.

„Dobře víš, že přede mnou nic neutajíš," přešla zase do laskavého tónu. „Nesmíš mi lhát. Já všechno poznám. A pokud bych to snad nepoznala, tak to z tebe vyždímám. Takže buď hodný a nevymýšlej si."

„Dobrá. Chci tě."

„To už je lepší," pohladila mí mateřsky po tváři a opět se zapnula. „Jenže já ti nedám. Možná ti dá někdo jiný." Otočila se ke stolu, odkud sebrala tlustou obálku. „Tady máš pas, šekovou knížku, kreditní kartu a tady," zacinkala klíčky, „jednoho escorta na letišti tam u vás. Tomáš chtěl, abys letěl přes Berlín, ale myslela jsem, že by ses chtěl třeba na skok zastavit doma."

„A koho to mám vlastně kontaktovat?"

„Jednoho člověka, který se zapletl se Stasi. Předáš mu tuhle obálku a výměnou dostaneš balíček. A pokud bude chtít ještě něco, snaž se mu vyhovět. Proto tam ostatně jedeš!"

„OK," a vzal jsem obálku až podezřele tenkou. „Není to nějak málo?"

„Je tam víc, než si myslíš."

Zaparkoval jsem před drážďanským hotelem Bellevue, a jakmile jsem ze sebe smyl prach a pot několika hodinové cesty, usedl jsem k telefonu. S pohledem na Semperovu operu na protějším břehu Labe jsem zvedl sluchátko a vytočil číslo. Během půl minuty byla schůzka domluvena. Stmívalo se, když jsem zazvonil u branky rozlehlého patrového domu ve vilové části Radebeulu. Objevil se podsaditý maník s tupým výrazem a zahuhňal: „Přejete si?"
Podal jsem mu jednu z vizitek, kterými mě vybavil Tomáš. Tupoun zamžoural na kartičku, jako by chtěl dokázat, že je gramotný, a pak mi pokynul, abych šel za ním. Uvedl mě do rozlehlé haly, utápějící se v oceánu cigaretového dýmu. Nad vodami se vznášel halas ženských i mužských hlasů, a sotva jsem udělal pár kroků, ducla do mě jakoby nechtěně svým vzpínajícím se poprsím poněkud výstřední nalíčená třicítka v dlouhé indigové róbě s hlubokým dekoltem.

„Oh, pardon," kuňkla upejpavě a vzápětí potáhla ze své astorky, zasazené do dlouhé černé špičky, a vyfoukla ke mně bílý obláček.

„Ostatně, když už spolu hovoříme, nedáte si se mnou baccarat? Muži jako vy mi nosí štěstí ve hře!"

„Ne, baccarat si nedám; ale rád bych připil na váš půvab."

„Oh! Vidím, že jste pravý kavalír. Haló, Hansi, přines nám sekt. Víte, zbožňuji sekt. V bublinkách bych se mohla koupat," zachichotala se perlivě jako pravé šampaňské.

„To rád věřím. Já také."

„Vážně?" zakmitala řasami a pak jakoby mimoděk přejela rukou přes tuhé těžké ňadro. „Ve dvou to musí být určitě zábavnější."

Než jsem stačil parírovat míček naší intelektuální konverzace zase na její stranu, uchopil mě kdosi zezadu za paži:
„Herr Jacques? Já jsem Annelies. Promiň. Ulriko, ale musím ti tvého nového přítele odvést. Pojďte, prosím, za mnou."

„Auf wiedersehen." slyšel jsem ještě za sebou, když jsem mířil do schodů. Má nová průvodkyně mě usadila do rozložitého křesla v honosně zařízené pracovně a pak nalila do dvou sklenek martell. Mohlo jí být lak pětatřicet, ale postavu měla jako atletka — při pohledu na její plochou hruď a nežensky svalnaté paže jsem si vybavil někdejší východoněmecké sportovkyně. S úsměvem pozvedla čiši: „Na byznys! Máte s sebou peníze?"

„Ne tak docela ..." Vyndal jsem z náprsní kapsy obálku.

Pozvedla obočí a vzala mí ji z ruky. Uchopila nožík a krátkým řezem ji otevřela. Vytáhla malý klíček a v očích se jí zajiskřilo: „Vidím, že Herr Kergoff si stale ještě potrpí na staré dobré zvyky. Předpokládám, že zbytek tajenky nosíte v hlavě, že?"

„Patří k jedné schránce v jisté curyšské bance."

„Prosím, píšu si..."

„Nejprve bych rád viděl ten materiál."

Otočila se a vyňala z pootevřeného sejfu videokazetu. Vsunula ji do přehrávače, a než uplynulo devadesát minut, odlehčil jsem Annelies alespoň o čtyři deci martellu a současně se velmi podrobně seznámil nejen s tvářemi, ale i sexuálními aktivitami zhruba dvaceti osob, z nichž dvě či tři jsem si dokonce vybavil z televizního zpravodajství z doby před čtyřmi a více léty. Jejich fantazie byla skutečně bezbřehá — a paradoxní, když si člověk uvědomil, čí píseň tehdy zpívali. Pak Annelies vytáhla ještě svazek listin a hodila mi jej. „Kompletní seznam hostů zařízení, jehož program jste právě zhlédl." Nadiktoval jsem jí adresu peněžního ústavu a číslo konta a zvedl se, abych si vzal kazetu.

„Moment, Herr jacques," zadržela mne. Ještě si ověřím, že mě netaháte za nohu." Rychle nadiktovala do telefonu spojení do Curychu. Pak se otočila a stiskla tlačítko na stole: „A než se vyřídí úřední záležitosti, ráda bych vám poskytla menší rozptýlení."

Ve stěně vedle masivní knihovny cosi klaplo a Annelies mě postrčila do otvírajících se skrytých dveří. Ocitl jsem se v solidně zařízeném sado-masochistickem kabinetu. Sady kožených důtek a bičíků, masky, pouta, obušky, gynekologické křesílko a množství masturbačních pomůcek. Annelies prudkým trhnutím rozhrnula závěs, který rozděloval místnost na dvě poloviny, a odhalila mi pohled na kříž z dřevěných trámů, který zpola zakrývalo připoutané nahé dívčí tělo.

„Tak to je Chris," představila mi Annelies děvče, kterému bych plnoletost hádal leda poloslepý. „Líbí se vám Herr Jacques?" a vzala jeden z bičíků a rukojetí přejela dívčiny bradavky. Potom zajela dolů a prohrábla ochlupení na podbřišku.

„Jistě uznáte, že by byl hřích nechávat takové půvaby ladem."

„Tím si nejsem tak jist."

„Tak dobře. Ukážeme něco víc," a Annelies začala třít rukojetí dívčinu štěrbinu. Viděl jsem, jak děvče polil ruměnec, ale drželo a dokonce jsem měl dojem, že ho to vzrušuje. Rukojeť bičíku byla stále perverznější a po chvilce už třela sliznici mezi odchlíplými pysky a šroubovitě se začala zavrtávat do viditelně vlhnoucího otvoru. Děvče vyjeklo, ale Annelies se jen ušklíbla. Za chvilku už z pochvy stékal průsvitný čůrek a hledal si cestu mezi stehny.

„A máte Chris připravenou. Zbývá už jen, abyste si také odložil a poskytl jí tu pravou rozkoš," pronesla Annelies zálibně.

„Asi vás zklamu, ale já si potrpím  spíše na vyzrálejší typy."

„Žádné ale, Herr Jacques. Abyste rozuměl, chci se tak trochu pojistit. Na váš účet, samozřejmě." Ukázala ke stropu. Ve všech rozích byly kamery a další se zřejmě skrývaly za dvojicí  velkých zrcadel na stěnách. „Pro případ, že by snad Herr Kergoff nechtěl dodržet naši úmluvu. Vy budete mít kazetu, já budu mít kazetu."

„A k čemu vám bude kazeta se mnou?"

„Vy budete takový můj trojský kůň. Pokud mě k tomu okolnosti donutí, pošlu ji představeným pana Keigoffa jako důkaz toho, že má v týmu člověka, který nepracuje pouze pro něho, ale kterého mohou využívat díky podobným dokumentům — i jiné, řekněme konkurenční, instituce. Chápete?"
Pochopil jsem jediné. Že musím všechno vsadit na jednu kartu. Shodil jsem kalhoty a suše konstatoval: „Je mi líto, ale k vašemu zamýšlenému představení je zapotřebí dvou. V mém případě však bylo vaše snažení, jak se zdá, bezvýsledné." A když Annelies pohlédla na můj lhostejně zplihlý nástroj, poznala, že prohrála. Její tvář několikrát změnila barvu, než konečné pronesla: „Asi jsem se spletla."

Oblékl jsem se a Annelies zamířila zpět do pracovny. Podala mi videokazetu a listiny a naposledy ještě naplnila sklenky martellem. „Na usmířenou," pokusila se o chabý úsměv, a zatímco jsem do sebe obracel obsah sklenky, vrátila láhev do baru. Teprve když jsem se rozhodl vykročit ke dveřím, uvědomil jsem si, že vyhrála ona. Místnost se se mnou zatočila a poslední, co jsem ještě stačil zahlédnout, bylo, jak Annelies opět tiskne tlačítko na stole.

Když jsem se probral z omámení, seděl jsem v košili a ponožkách na bytelné židli. Chtěl jsem vstát, ale k opěradlu mě poutal kožený popruh obepínající mou hruď a překrytý na dva knoflíčky zapnutou košilí. Zato dole toho bylo vidět ažaž. Mezi nohama jsem měl vklíněnou Chris s mým pyjem v ústech a mé ruce ji zcela nepochopitelně přidržovaly hlavu v této poloze. Teprve když jsem se pokusil jimi pohnout, ucítil jsem, že jsou pevně přichyceny za zápěstí pramínky dlouhých Chrisiných vlasů. Vypadalo to zcela přirozeně.

„Tak vidíte, Herr Jacques, že se domluvíme," ozvalo se vedle mne a já spatřil přízrak v černém koženém korzetu a černé masce. Pozvedl ruku v černé rukavici, na okamžik odstrčil dívčinu hlavu a zručným hmatem se přesvědčil, že nehrozí opakování nepředvídaných komplikací. Nehrozilo. Chris ho musela mít určitě až v krku. Tepal, nalitý krví, a černá rukavice ho jen přejela po celé délce, aby ho vzápětí opět vsunula do Chrisiných úst.

„Tak jen pracuj. Pěkně ho připrav, a až ti povím, rychle ho doděláš. A teď mi hezky ukaž zadek," a maska s hlasem Annelies se rozkročila za klečícím děvčetem. Potom uchopila důtky a rozpřáhla se...
Napoprvé sebou Chris jen škubla. Její zadek jsem neviděl, ale podle mlasknutí jsem si dovedl živě představit naskakující pruhy a šrámy. Napodruhé zakňučela bolestí a napotřetí mě kousla. Tentokrát jsem vyhekl já, ale to už následovala čtvrtá a pátá rána a můj pyj teď sloužil Chris jako roubík. Stisk Chrisiných zubů však ani zdaleka neodpovídal intenzitě ran. Bylo v něm cosi rafinovaného. Po desátém švihnutí jsem už věděl, že to vydržím ještě tak pět ran a začnu stříkat. V tu chvíli začala Chris kousat blíž a blíž k uzdičce až... při patnácté skousla těsně za hlavičkou, nalitou v té chvíli už k prasknutí. Pak ho obemkla prsty a na okamžik zadržela dech.
Po dvacáté ráně konečně Annelies odložila důtky. Místo nich si připnula pod korzet umělý falus a zaklekla za Chris.

„A teď ho dodělej," přikázala a současné pronikla do Chris a přitiskla se na její sešvihané hýždě, až děvče vykviklo. Chris ďábelsky rozkmitala jazyk — a vzápéti se jí do hrdla vyhrnula exploze spermatu . ..

Sbalil jsem si věci a ještě před snídaní opustil pokoj. Semperova opera se dosud topila v mlžném oparu a v recepci bylo liduprázdno. Hodil jsem na stůl klíče, zamířil k východu a vtom mi zastoupila cestu. Vynořila se zpoza rohu a usmála se. Tentokrát bez afektu.

„Vy?"

„Jste překvapen? Myslela jsem, že budete rád. Včera jsme si přece spolu domluvili společnou koupel v bublinkách. Nebo jste už stačil na svůj slib pro jiné zážitky zapomenout?"

Nevzpomínal jsem si, že bych jí cokoliv sliboval, ale to už jsme byli venku na parkovišti.

„Co kdybychom zajeli ke mně?" zavrněla vábivě. „Mám docela slušně zařízený bar, docela slušnou velkou vanu a docela neslušné spády."

„Hmm," přemítal jsem, proč tu na mě čekala.

„A možná také docela zajímavou nabídku," a pohlédla mí přímo do očí.

„Obchodní jednání jsou už u konce."

„A co když ne," a vylovila z kabelky další videokazetu.

Její prsa byla skutečně parádní, při bližším seznámení jsem usoudil, že v jejím případě se doktoři opravdu vyznamenali. Položila mě naznak a zvolna si nade mnou dřepla. Nejprve ňadra potěžkala a pohoupala v dlaních a pak si prsty promnula bradavky. Nevelké pupence rázem rozkvetly do velikosti lískových ořechů a Ulrika se sklonila nad můj obličej, aby mi dala ochutnat.

„Jsou rozkošné, viď? A teď ji kousni. Neboj se, jen ji pořádné hryzni! Ouuu... ááá... áááách!" vykřikla a zvrátila hlavu, když jsem zprvu lehce, ale potom důrazné stiskl tu hebkou napučenou mandli tlačící se do mých úst.

„Vidím, že jsem se v tobě nezklamala. Jestlipak mě taky tak hezky vylížeš?" otočila se ke mně vyšpuleným zadkem. Zakroutila jím a prsty si rozevřela již notně orosené pysky, aby je vzápětí zlehka přitiskla na mou tvář. Jen co jsem olízl první kapičku, obejmuly její rty můj úd a cele ho pohltily. A když jsem pronikal jazykem do její pochvy, stiskla zuby můj žalud, až jsem sebou trhl.

„Vida ho, citlivku," povolila Ulrika stisk a lehce přejela pyj jazykem. „No, jen se neboj, já tě neukousnu. To hlavní tě ještě čeká." Znovu se otočila, aby si ho vzápětí přiložila k ústí své štěrbiny a jediným přírazem se nabodla. Několikrát sebou zavrtěla a pak přešla do cvalu. Jednou rukou se přitom opírala o moje rameno a druhou si masírovala pohupující se prsy. V pravidelném tempu nadsedávala a žhavila tak čepel i pochvu. Při každém dosedu jsem cítil, jak se žalud otírá o děložní čípek a jak ji to rajcuje. Stačilo ještě několik přírazů a její tělo se zazmítalo v extatickém orgasmu a pochva vypustila svou rajskou šťávu.

„Proč ses neudělal?" byla její první slova, když jsme proti sobě seděli ve vaně a sprchovali se.

„Chci vědět, co je na té kazetě!"

„Můžeš hádat."

„Nechci hádat, chci to vědět," řekl jsem pevně a zavřel sprchu. Než se stačila vzpamatovat, zkroutil jsem ji ruku za zády, až bolestí vyjekla; nemohla se ani pohnout, pokud nechtěla riskovat, že jí praskne loketní kloub — a to nechtěla. Znovu zasténala, když vyděšeně sledovala, jak ji pomalu zasouvám štíhlou hlavici sprchy do pochvy.

„Co chceš dělat?" vykoktala bezmocně.

„Jenom tě trochu vyzpovídat. Když budeš hodná, nic se ti nestane. Když mě budeš chtít podrazit, uvařím ti vaječníky!"

„Co... chceš... vědět?"

„Co jsi včera dělala u Annelies?"

Vzdorovitě pohodila hlavou. „Hrála jsem baecarat." Otočil jsem kohoutkem a pustil studenou. Na to, aby se lekla, to stačilo.

„Ááá ..., zastav to! Mám za úkol ... sledovat její hosty."

„Pracuješ pro ní?"

„Ne."

„Tak pro koho?"

Nic. Pustil jsem trochu vlažné.

„Pro ..." a řekla to.

„A co je na té kazetě?"

„No přece ty a Chris!"

Chvíli jsem přemítal, jestli nemám sprchu vytáhnout z její pochvy a pustit si studenou na vlastní hlavu.

„A co jsi za ni chtěla doslat ode mne?"

Nic. Opatrně jsem přidal teplou. Chtěl jsem si ještě užít, a ne ji zmrzačit.

„Kdybys mě zabil, neřeknu ti to!" syčela vztekem, ale v očích ji probleskoval strach.

„Já mám čas. Stačí jen zavřít kohoutek se studenou a už si nikdy nezašoustáš."

Zazmítala sebou. „Ty ... ty ... všivej hajzle," zavyla vzlykavě a já v duchu vzpomínal, jak jsem se před pár měsíci sám namočil do týhle špinavý hry. Opět jsem pootočil červeným kohoutkem, ale zároveň i modrým. Nevšimla si toho, zato ucítila v podbřišku menší Niagaru.

„Složku 4A/202, má ji vaše firma," zachroptěla a dodala: „Já ... já ... já se pochčiju ..." A než jsem stačil zavřít kohoutky, neudržela svěrač a v několika rychlých stazích vystříkala žlutou tekutinu.

Napodruhé jsem se už do ní udělal. Ležela rozcapená na svém letišti a dělala, že spí. Věděl jsem, že to předstírá a v duchu zpytuje svou prohru. Bylo mi jí líto, ale pak jsem si řekl, že to už je riziko naší profese, mohlo to taky dopadnout naopak. Jako lekce mi bohatě stačil včerejšek. Oblékl jsem se a rychle vypadl. Hodil jsem kabelu s lejstry a kazetami na zadní sedadlo escorlu a zařadil rychlost. Mlha se leště pořád válela nad saskou metropolí, a tak jsem rychle zapnul topení, abych cestou nezmrzl.

Listopad je nevlídný měsíc v Praze stejně jako v Paříži. V příletové hale letiště jsem tentokrát marně hledal Tomášův klobouk se širokou krempou. Místo něho mě očekával svůdný a napůl přezíravý úsměv Mony Lisy. Vlastně Mary-Jo.